Dny v zajetí

• Nancy Cardo

Chvěju se zimou. Zima a bolest jsou to jediné, co vnímám, když se probouzím. Vystřelím na nohy, ale ostrá spalující bolest v zápěstích a kotnících mě zase srazí zpátky na zem. "Fajn, fajn, už se ani nehnu," kňučím a zkoumám aspoň pohledem, co se to děje. Kolem rukou i nohou se mi obtáčí stříbrné okovy - nevkusné, podotkne nápomocně ta část mojí mysli, která si zachovala smysl pro sarkasmus a humor. Pod nimi je vidět spálená zrudlá kůže. Kolem mě je z pěti stran silné mřížoví cirkusové klece, pravděpodobně taky stříbrné. Pod sebou mám betonovou podlahu. Jinak jsem pochopitelně úplně nahá a nepamatuji si, že bych se měnila zpátky v člověka. Poslední, co si vybavím, je zoufalá potřeba poslechnout Gideona, když mi nařizoval, ať zůstanu, kde jsem, a následná nedobrovolná přeměna. Netuším, kolik času uplynulo od chvíle, kdy jsem opustila restauraci, ani co se mezitím dělo.

Bolest způsobená stříbrem je pro mě neznámá. Nikdy jsem nemusela být v bezpečné místnosti vybavené stříbrnými mřížemi, protože mou vlčici mi pomáhal ovládnout marok. Naučila jsem se to velmi rychle a ani později jsem s tím nikdy neměla potíže. Teď mi po tvářích stékají slzy, kdykoli se pohnu a sebeméně tím rozjitřím rány od pout. Spousta věcí, co se o vlkodlacích říká, je jen fáma, ale to se stříbrem... Nic by nemohlo být pravdivější.

Najednou mi hlavou projede nápad. Jako člověk se z pout nedostanu, ale jako vlk bych mohla. Tlapy mám útlejší než ruce. Dokážu se vůbec ještě proměnit sama od sebe? Po dvou - protože pochybuji, že bych si nepamatovala úmyslnou proměnu - vynucených proměněních mi srdce sevřel strach, že to sama už nezvládnu. Ale jasný dorůstající měsíc mě volá a vábí i přes stěny a zdi, takže zavírám oči a poddávám se mu.

Proměna je něco, na co jsem si ani po čtyřech letech nedokázala zvyknout. Když se ozývá praskání přesouvajících se kostí a tělo mi postupně pokrývá rudobílá srst, není to nikdy příjemné. Tentokrát je to ale ještě horší, než kdy jindy. Určitě to má na svědomí otrava stříbrem a já se - ne poprvé v životě - začínám bát toho, že uvíznu uprostřed proměny, že nebudu mít sílu ji dokončit a zůstanu v té nejzranitelnější podobě, kdy nebudu ani člověk, ani vlk. Trvá mi skoro půl hodiny, než udýchaná a zničená proměnu úspěšně dokončím. Vyvléknu se z okovů a odkopnu je stranou. Pak vysíleně padnu na podlahu klece a zavřu oči. Musím se odsud dostat zpátky ke smečce a do bezpečí, nějak, jakkoli, ale teď nemám dost energie. Musím se vyspat a pak vymyslím pořádný plán. Vyčerpání mě přemáhá a já ztrácím vědomí.

***

"Proměnila ses bez dovolení? To od tebe není hezké."

Vzbudí mě hlas. Ten hlas. Ten, který mě donutil neuposlechnout alfu. Okamžitě vyskočím na všechny čtyři, uši přitištěné k hlavě a tesáky odkryté v němém vrčení. Jako vlk bych mohla odolávat snáze... snad.

Tentokrát se neskrývá. Stojí přede mnou muž, který možná kdysi býval charismatický, ale věk ho obral o většinu kouzla. Zůstaly mu pichlavé ledově modré oči a šílený pohled v nich. Smrdí upířinou. Nechci před ním couvnout, ani se mu podřídit. Jestli to je ten, kdo unesl ostatní vlky na území Wyomingu, nemíním mu to usnadnit. Gideon a ostatní už ho určitě hledají. Najdou mě a já se jen musím postarat, abych do té doby nepodlehla.

Zavrčím a upřeným pohledem ho vyzývám na souboj.

***

Asi to nebyl dobrý nápad. Probouzím se opět v lidské podobě. Tentokrát pouta nemám, ale myslím, že na stříbrné mříže je spolehnutí. Asi jen těžko je překonám. Jsem oslabená rychle po sobě následujcími přeměnami a je mi špatně z pachu krve. Je silnější než kdyby pocházel jen z mých ran na zápěstích a kotnících. Když se rozhlédnu, rozpoznám tmavé cákance i na podlaze. Nebýt toho, že mě stále silněji volá měsíc, ztratila bych pojem o čase. Víte, co je to PMS? Ještě jsem se nerozhodla, jestli je horší to, nebo den před nocí úplňku. Něco ve mně se hrozně moc chce proměnit, ale po zkušenosti, kterou jsem získala, už mi to nepřipadá jako dobrý nápad. Dokáže mě donutit k přeměně zdánlivě kdykoli. Co když se rozhodne, že mě chce udržet v lidské podobě i během úplňku? Podobné strachy mě donutí přitáhnout kolena k bradě a vyčerpaně zavřít oči. Chci odsud, ale nemám dost sil, abych se dostala pryč sama. I kdybych nebyla promrzlá, zraněná a vyčerpaná, pořád tu jsou ty příšerné mříže, které mě pálí málem i na dálku. Vlčici se zajetí také nelíbí. Je neklidná a blíž povrchu než obvykle. Kdyby se na mě teď někdo podíval, viděl by jasně oranžové oči vlka. Pravděpodobně to dělá měsíc. Jeho volání je intenzivnější s každou minutou.

Takže když vrznou dveře a dovnitř vstoupí ten upír, zamračím se a zavrčím, jako bych byla zvíře. Samo sebou to s ním ani nehne. Jistým krokem dojde až ke mně a bez problémů se opře o stříbrné mřížoví. Beru to jako provokaci, protože to tak myslí. Je z něj cítit pohrdání a zároveň zájem, což je zvláštní kombinace. Chvíli mě beze slova pozoruje. Je mi to opravdu nepříjemné. O to, že na sobě nic nemám, mi ani tak nejde, protože co asi může vidět? Zbitou vyděšenou holku. A to je to, čím vadí. Vlčice se zdráhá nechat ho vidět její slabost, protože přiznat před nepřítelem strach je něco, co vlk nikdy neudělá, pokud má na výběr. Pokud slabost neukáže, jakoby neexistovala.

Postavím se a snažím se přitom zamaskovat, že se mi chvějí nohy. Ruce si založím na hrudi, abych si nepřipadala tak odhalená. Zdá se ale, že moje tělo ho nezajímá. Díky Bohu se mi dívá pořád do očí.

"Zajímavá. Jsi velmi zajímavá, víš to o sobě?" zeptá se mě a podepře si bradu dlaní v přemýšlivém gestu.

"Jsem vlkodlak," odpovím věcně. Tohle mu klidně můžu říct, protože mě už předtím oslovil 'vlče'. Můj hlas je chraplavý. Vůbec to nezní jako já.

"To ano," souhlasí se mnou spokojeně, "A vlkodlaci jsou velmi zajímavá stvoření, vskutku pozoruhodná. Tobě naštěstí nemusím vysvětlovat to, jak úžasným způsobem fungují pouta smečky. Zabývám se tím už nějaký čas a je to... fascinující výzkum." Podívá se na mě, jako bych o tom měla něco vědět, takže mu chci pohled oplatit, ale v poslední chvíli si vzpomenu, co se stalo minule, takže se znuděně podívám někam za něj. Zasměje se, jakoby to byl dobrý vtip. "Žádný nemrtvý se nemůže stát vlkodlakem, bohužel, jinak bych mohl zjistit ještě mnohem víc. Takže potřebuji tebe, vlčátko."

"Na šílené pokusy?" zvednu obočí.

"Přesně tak!" přitaká šťastně jako svoje vlastní zvrhlá fanynka. Výborně. Je to upír, šílenec, a je na to hrdý. Pomalým krokem začne obcházet kolem mojí klece. Odolám nutkání otočit se, kdy se mi dostane za záda a zatnu zuby. Vím, že chce, abych se zeptala, takže to nechci udělat. Nakonec si podrážděně vzdychne. "S tebou není zábava," vyčte mi, " Jde o to, že pouto mezi upírem a jeho ovcí je něco podobného. Fungují, řekněme, na podobné úrovni magie," vysvětluje mi trpělivě, protože mu to nehodlám ulehčit tím, že bych kývla, nebo se tvářila chápavě, "Myslím si, že když na to půjdu správným směrem, dostanu se přes své pouto s tebou k tvojí smečce." Instinktivně si rukou vyjedu ke krku. Pouto se mnou? Mělo mě to napadnout dřív - vždyť je to upír! Na obou stranách krku nahmatám nehezké strupy. Prokletá pijavice. Kdy se utvoří pouto s upírem? Stačí, aby se jenom napil, nebo je potřeba něco víc? Jak to, že nás takové věci neučí, když už jsme jako vlkodlaci členové 'nadpřirozené komunity'? To, že by se přese mě mohl dostat ke smečce, mě vyděsí ještě mnohem víc, než už jsem. Představím si, jak by to vypadalo, kdyby smečka, plnící každý upírův rozkaz, pobíhala po Rivertonu. Noční můra. To nemůžu dovolit!

Upíři nejspíš dokážou cítit strach, protože tenhle se usměje chladným, odpudivým způsobem. "Není čeho se bát. Někteří lidé si to, že se z nich krmíme, dokonce užívají," řekne mi blahosklonně a mně se udělá zle. Stojí zase u přední stěny klece a začne si hrát se zámkem. "To ty ale nemůžeš vědět. Tvojí vlčici se to tak docela nelíbilo, takže jsem tě musel ovládnout v obou předchozích případech."

Proč záporáci tak rádi vysvětlují? Touží po uznání a potlesku? Stačí říct, ráda zatleskám, hvízdnu a může mě nechat jít, ne? Nejspíš ne. Odemyká totiž klec. Přimhouřím oči. Nevím, kam chci utéct, vím jenom, že když jsem ve stříbrném vězení, nemám šanci, takže musím udělat něco, abych se dostala ven z klece a o zbytku můžu přemýšlet potom. Jakmile otevře dveře, vystřelím jako zátka z lahve. Ani jsem netušila, že ve svém současném stavu něco podobného dokážu. Vrazím do něj tak, že podle všech fyzikálních zákonů by měl pár metrů odletět a přistát na zádech, což by mi získalo čas aspoň na to, vyběhnout z místnosti a pak... ale na upíry nejspíš fyzikální zákony neplatí. Můj náraz s ním ani nehne, jako bych vrazila do skály. Nadlidskou rychlostí kolem mě obtočí paži, obrátí mě čelem k sobě a zaboří mi tesáky do krku. Je to tak rychlé, že to ani nepostřehnu.

A je po útěku.

Možná si to někdo opravdu užívá, ale to jediné, na co dokážu myslet já je 'Kéž bych omdlela jako posledně'.

Když skončí, pustí mě a já spadnu na zem, protože nohy mě neunesou. Přitiskl mě zády na tyč klece a teď mi po celé délce zad a jedné nohy pulzuje široká spálenina. Předpokládám, že odejde, ale klekne si na zem vedle mě a zvedne mi hlavu. Dlouhými tesáky si roztrhne kůži na zápěstí a natáhne ruku přede mě.

"Pij," rozkáže. Nechci to. Ale vlčice paradoxně ano. Nechce jen jeho krev, ale i maso, chce ho napadnout a trhat a ničit. Zakousnu se mu do předloktí a ochutnám jeho krev. Je odporná, brní mě na jazyku magií a chci se odtrhnout, ale nemůžu. Zase mě ovládá cizí vůle. Nutí mě pít, dokud není spokojený. Pak mě odstrčí a nechá mě ležet na podlaze klece neschopnou pohybu.

"Uvažovala jsi, co je třeba pro vytvoření pouta. Je to výměna. Já si vezmu krev od tebe a dám ti trochu svojí. Teď mi patříš, Nancy Cardo, stejně jako patříš svému alfovi. A sama jsi viděla, kdo z nás dvou je silnější." S těmi slovy zamíří pryč a nechá mě s mými myšlenkami. Jak je možné, že ví, na co jsem myslela?

Měsíc je pořád silnější. Zdá se, že mi nikdo nebude bránit v proměně, ale oddaluji ji, jak to jde, protože teď na ni rozhodně nemám dost síly. Udělám to, co je v tuhle chvíli asi nejrozumnější - usnu.

***

Když se probudím, je večer. Jak to vím? Vychází měsíc. Jasně slyším jeho píseň, zpívá mi v žilách a celou mě prostupuje. Teď bych měla být uprostřed lovecké písně smečky, běžet se Zackem, Gideonem a ostatními přes pláně loviště a užívat si svobody. Touží po tom moje vlčice a já také. Prosím měsíc, aby mi dal sílu na tuhle proměnu. Vím, že je šílenství měnit se takhle vyčerpaná, ale dnešní noc nemám na výběr. Zvednu se ne všechny čtyři, protože mám pocit, že to tak bude snazší.

Jak se mi začnou přesouvat klouby, ruce se mění v tlapy a pokrývá mě rudobílá srst, myslím na všechny ostatní. Hledají mě, vím to, věřím v to... tolik bych si přála, abych je mohla nějak zavolat.

Jako malé mi kamarádka řekla, že když si něco budu přát každý úplněk, za rok se mi to splní. Nevím co je na tom pravdy, vždycky jsem po pár měsících zapomněla, nebo jsem změnila přání, a to se prý nesmí.

Tentokrát se ale něco stane. Pouto se smečkou se na chvíli otevře a já s bolestivou přesností uslyším loveckou píseň. Cítím překvapení alfy, Zacharyho nedočkavost způsobenou lovem a Andrewův stoický klid. Zasáhnou mě nečekaně a ve chvíli, kdy nemůžu nic dělat, jenom v duchu tiše prosím, ať mě taky slyší. V momentu je všechno zpátky jak bylo a když zůstanu ve vlčí podobě ležet uvnitř klece, je pouto tiché a netečné.

Slyšeli mě? Vědí o mně? To se můžu jenom ptát... a doufat.

Moje vlčice touží po lovu, ale nenechám ji. Leda by nám ještě víc ublížila, kdyby se snažila dostat přes mříže. Ranám od stříbra proměna nepomáhá. Šrám na zádech mě pálí dál. Vím, že neusnu, když mi v uších zní volání měsíce, ale zavřu oči a aspoň spánek předstírám. Noc je dlouhá. Ale každá noc jednou skončí. Nechci se měnit zpátky a jitřit rány, takže zůstávám ve vlčí podobě. Upír se celý další den a noc neobjeví.

Jestli mě chce udržet v přijatelném stavu, měl by mi dát najíst. Jestli to takhle půjde dál, nebudu za chvíli vůbec schopná fungovat. Už teď jsem vyčerpaná a unavená, a to většinu času prospím. Ospale sleduji dveře do místnosti vlčíma očima a střídavě usínám a probouzím se. Když se najednou otevřou po tom, co jsem už začala doufat, že se upír nevrátí, naježím se a donutím se stoupnout si. Zavrčím přes zaťatou čelist.

"Řekni, bráníš mi nějak?" zeptá se mě zpříma, aniž by to upřesnil. Asi si neuvědomil, že mu nemůžu odpovědět, protože se na mě po chvíli rozladěně zamračí a mávne rukou. Páteří mi projede známá bolest a po dvou dnech se znovu měním. Počká, dokud nejsem zpátky v lidské podobě a pak se znovu opře o tyče klece a zadívá se na mě. "Dokážeš teď říct, co dělá tvá smečka?"

"Hledá mě," odpovím skrz zaťaté zuby s jistotou, přestože to nevím úplně jistě. Z pouta cítím napětí, zlobu, nespokojenost, ale nic víc. Nikdy jsem nebyla dobrá ve čtení cizích emocí, takže pouto je pro mě jedna velká hádanka.

Odfrkne si. "Co je potřeba, abys poznala víc?"

Měsíc a hromada štěstí. Ale nechci mu to říct, protože nechci, aby uspěl ve svých pokusech o ovládnutí vlkodlačí smečky.

"Nevím. Moje pouto nikdy nebylo zrovna jasné," řeknu. Je to pravda, ale zároveň mu to bude k ničemu.

Zavrtí hlavou a začne přecházet po místnosti, tak trochu jako kdyby na mě zapomněl. Pak začne zase přemýšlet nahlas. Vlastně mi to docela vyhovuje, protože se aspoň nemusím ptát. "Co by mohlo být tím impulsem? Citové vypětí? Fyzické nám bylo k ničemu..." změří si pohledem šrám na mých zádech, který se k mé nespokojenosti hojí obyčejnou rychlostí a navíc jsem si proměnou zase potrhala strup. Pak, jakoby ho něco napadlo, se zastaví uprostřed kroku. "Zůstaň tu," nakáže mi a rychlým krokem opustí místnost. No jasně, asi těžko někam půjdu, pomyslím si a ztěžka vzdychnu. Je mi jedno, co chystá. Sednu si na zem a opřu si hlavu o kolena. Myslím na smečku a na to, jak jim dát vědět, kde mě mají hledat. Čím déle tu jsem, tím zoufaleji se cítím, protože nevidím sebemenší únikovou cestu.

Když se upír vrátí, nen sám. Táhne s sebou muže, který na tom je od pohledu ještě hůř než já. A je taky vlkodlak. Nedbale ho pustí pár kroků před mou klecí a já jsem v momentu zase na nohou. Vlkodlak je při vědomí a dívá se na mě. Popojdu blíž, tak, jak mi klec dovolí. Je bedý ze ztráty krve a třese se. Na těle má spáleniny od stříbra, takže předpokládám, že ho upír držel v podobných podmínkách, jako mě. Sklopí pohled a já strnu. Je submisivní.

"Kdo jsi?" zašeptám s obavami. Proč ho přivedl? Chce, abych viděla, že nejsem jediná? To už přece vím - byl to důvod proč se Gideon na týden vytratil, hledal ztracené vlky.

"Jake," odpoví slabě. Vzedme se ve mně vlna vzteku. Jak někdo může ublížit někomu takovému? Jaká zrůda dokáže ublížit submisivnímu vlkovi?

"Já jsem Nancy," řeknu ve snaze uklidnit ho, "Bude to dobrý, Jakeu." Sama tomu přestávám věřit, ale je snadné to jen tak říct.

Upír se směje.

"To je dojemné, opravdu," prohlásí, jakobychom ho kdovíjak pobavili. Probodnu ho vražedným pohledem, ale vyhýbám se jeho očím. Natolik jsem se už poučila. Jake se při jeho slovech přikrčí. "Jak to funguje?" zeptá se upír se zájmem, "Submisivní vlci jsou ve smečce nadřazeni ženám, ale co když jsou ženy dominantní?"

Ve skutečnosti je to celkem prosté. Hierarchie mi velí poslechnout rozkaz, který mi dá kdokoli mně nadřazený, tedy kterýkoli muž. Pokud ale jde o instinkty, nemění se. Pořád mám pud chránit slabé - submisivní - i když technicky stojí nade mnou, a to proto, že agresivita u dominantních vlků musí být vyvážená instinktem chránit, jinak by smečka nemohla fungovat. Nechce se mi to vysvětlovat a navíc tuším, že upír to moc dobře ví. Spíš by mě zajímalo, kam tím míří. Něco mi říká, že se mi to nebude líbit.

"Co se stane, když někdo ublíží submisivnímu vlkovi? Řekl bych, že ten dominantní se pořádně naštve," filosofuje dál a já mám šílenou chuť prokousnout mu hrdlo a pak ho spálit, za to, že mučí vlka, kterého ani neznám. Tomu se říká instinkty.

Právě si v duchu maluju, co všechno bych mu provedla, kdybych se dokázala nějak dostat přes ty proklaté mříže, když zase udělá tu věc s nadlidsky rychlým pohybem a trhne Jakeovým krkem do strany. Chvíli mi trvá, než si uvědomím co se stalo, ale je to dřív, než jeho bezduché tělo dopadne na zem.

"Ne!" zavřísknu a v afektu se chytím mříží, které okamžitě zase pustím, "Proč? Proč, co z toho budeš mít? Ne... ne, to ne..." Držím si znovu popálené ruce a svezu se na kolena. Začínají mi téct slzy a nedovedu je zastavit. Nemůžu odtrhnout pohled od těla mrtvého vlkodlaka. V hrudi mám dutý, prázdný pocit.

"Nikdy neovládneš vlčí smečku," řeknu bezvýrazně, "Naše pouta možná fungují na stejné úrovni jako ta vaše, ale jsou úplně jiná. Měl jsi s tímhle vlkem pouto a zabil jsi ho bez mrknutí oka. My jsme silní proto, že nám na sobě navzájem záleží. Smečka si bolest nepůsobí. Smečka se nezradí. Smečka se nedá ovládnout." Nevím, kde ta slova beru, ale dávají mi smysl.

Upír se na mě pohrdavě podívá. "Pak mi nejste nijak užiteční," řekne, obrátí se zády a opustí místnost. Jakea odtáhne s sebou.

Zavřu oči a dovolím si brečet. Za Jakea a jeho smečku. Za sebe a svoji smečku.

Prosím vás, jestli mě někdo slyší, Zachary, Gideone, prosím... 

Neúspěšný lov

• Gideon Richards

Já alfa být neplánoval. To marok. Vždycky jsem byl spokojený jako vlk samotář a svůj vlastní pán, dokud za mnou Bran Cornick nepřišel s prosbou. Ne, s příkazem. Marok své poddané neprosí. Souhlasil jsem, protože ve mně vzbudil pocit povinnosti a odpovědnosti. A teď mám každou chvíli na krku problém.

To, že fae vystoupili na veřejnost, nás podle mě oslabilo. Marok zpřísnil všechna opatření a šíří se drby, že snad chce následovat příkladu Šedých pánů. Doufám, že jsou to jen řeči. Dokud jsme pohádka, můžeme ještě doufat ve šťastný konec. Jakmile se vlkodlaci stanou oficiálně realitou, půjde všechno do háje. Navíc už si teď nemusím dělat starosti jen o sebe, ale o celou smečku. Oproti jiným je ta naše malá a nová. To, že mám potřebu se o ně všechny starat, je normální. Co není normální je to, jak mi to všichni komplikují.

Nikdy jsem netvrdil, že vyjít s vlkodlaky je jednoduché, ale většinou víte přesně, na čem s nám jste. Vlkodlak málokdy lže, protože ostatní jeho druhu lež ve většině případů vycítí. A řečí těla se dá lhát ještě hůř. Co ale nenávidím, je přetvářka. U stvoření, která nemohou lhát, ale dokáží pravdu zavázat na takový uzel, že ani oni sami ho nedokáží rozplést, mě opravdu rozčilují. A je mi fuk, že všechny fae strkám do jednoho pytle podle těch pár, které jsem v životě potkal. Myslím si, že pro jednou je to dobrý přístup.

Po telefonátu od naší anonymní fae a navíc ještě od maroka jsem zareagoval... rád bych řekl přehnaně, ale bojím se, že zcela správně. Nancy je poslední v hierarchii. V Yellowstonu se dva poslední pohřešují a já nevím o nikom, kdo by na ni dohlédl tak dobře jako Zachary. Asi ho mrzí, že jsem ho nevzal na lov, ale sám říkal, ať řeším problémy s prvním zástupcem, takže se řídím jeho radou. Vidíte? - Někdy poslouchám, co mi druzí říkají.

Vyrazili jsme ještě ten večer, co se Zacharyho auto proměnilo v hromádku nepoužitelného šrotu, dokud se dalo předpokládat, že stopa bude čerstvá. Alespoň by se to dalo předpokládat, kdyby ten útočník nějakou stopu zanechal. Jenže jsme neobjevili pach, otisk magie, boty, cokoliv, co by nám pomohlo.

Rozhodil jsem sítě a využil několika osob, které mi dlužily laskavost. Koneckonců to je pověření od maroka, takže to za to musí stát. Prolezli jsme město i okolí, aniž bychom narazili na něco užitečného.

Neustále mi vrtala hlavou slova záhadného "návštěvníka". Řekl: "Voní tu krev." Ukazovalo by to na pijavici, tím myslím upíra, kdyby to někdo nepochopil, nebo některé určité fae, i když já bohužel tolik konkrétních druhů fae neznám, abych mohl soudit. Žádné jiné stvoření by před námi nebylo schopné tak dokonale zamaskovat stopy. Abych si v tom udělal jasno, zamířil jsem severně od Rivertonu. V jednom nenápadném maličkém městečku jsem našel na domě jmenovku, kterou jsem hledal. Gregory Grasp byl totiž goblin. Byl drahý, ale předpokládám, že kdyby se mi tohle pátrání prodražilo, můžu to naúčtovat marokovi nebo tomu šmejdovi, kterého, doufejme, dostaneme. Jakmile se do toho vložil tenhle podezřelý malý hajzlík v podobě vysokého, uhlazeného finančního poradce v obleku, mohli jsme se my dva soustředit na upíry. Jediný klan ve státě je ve městě Cheyenne a já se ním snažím jednat tak málo, jak to jenom jde, takže jsem napřed udělal malý průzkum bez vědomí pána klanu. Mezitím jsem dostal od Gergoryho účet a informaci: Váš záporák není žádný fae, kterého znám. Můžete vyloučit všechny z Wyomingu, Montany, a pár dalších. Za tyhle dvě věty jsem zaplatil slušnou sumu. Nelíbilo se mi to, ale co jsem mohl dělat. Další důvod, proč fae nemám rád. Zaplaťte jejich cenu a prozradí i spojence.

Dal jsem ale na goblinovu radu a vyřadil z hledáčku fae. Pak už zbývají jen upíři. A na to potřebuju víc informací. Vrátili jsme se domů, abych informoval zbytek smečky o tom, jak šel lov. Můj vlk byl neklidný, protože kořist nám unikala, ale než jsme dorazili ke mně, dostal jsem ho pod kontrolu. Prospal jsem celé odpoledne a pak ostatní informoval o všem, co jsme zjistili. Je toho žalostně málo, ale budeme si muset poradit. 

Opravdu nic zvláštního...

• Nancy Cardo

Podivná zákaznice

• Zachary Fleming

Pamatuji si každého nového člena naší smečky. Pamatuji si, jak jsme s Gideonem začínali jako dvou členná smečka a jak mě pálilo v žilách, když mě přijal do smečky. Pamatuji si i spousty let předtím a ještě pár let před tím, ale snažím se na ně nevzpomínat. Přesto jsem za ty roky vděčný, málo kdo má tolik štěstí aby mohl prozkoumat všechny možné druhy kuchyní a z každé si vzít do nejlepší.

Po kuchyni se nesla vůně šafránu, rajčat, rýže, bazalky a spousty dalších dobrých věcí, co jsem používal na své oblíbené rizoto. Na obrazovce v restauraci běžel zápas v baseballu a já jsem občas vykoukl, abych se mohl podívat, jak si naši vedou. Náš tým byl slabí, protože tu byly oblíbenější sporty, než byl tento. Baseball ale nebyl tak agresivní a tak mi nevadilo se na něj dívat.

Znovu jsem nasál vůni rizota, abych se ujistil, že tam nic nechybí a do nosu se mi vmísila zemitá pachuť, která mě donutila zbystřit. U baru stála fae a přesto že vypadala jako jakýkoliv člověk, ježily se mi chlupy po těle a odolával jsem nutkání ji vykopnout z mého území. Bylo lehké zapomenout, že restaurace je vlastně veřejné místo.

"Naomi!" Zavolal jsem na servírku a ukázal jsem na rizoto. Kývla a postarala se o něj sama. Utřel jsem si ruce do utěrky a tu si přehodil přes rameno. Pořád jsem ze sebe cítil rajčata, ale nevadilo mi to. Došel jsem k ženě a věnoval jsem jí vlčí úsměv. S kamennou tváří na mě hleděla a ani se nepohnula.

Sakra! Napadlo mě. Už jsem skoro zapomněl, že nemají vnímání jako vlkodlaci. Měla hnědé myší vlasy, šedé nenápadné oči, lehkou nadváhu a pěknou tvářičku. Vypadala, jak nejobyčejněji mohla, ale protože se odvážila vstoupit do restaurace pod mým vlastnictvím, muselo to něco znamenat.

"Jak vám mohu pomoci?" Zeptal jsem se ledově klidně, ale vlkovi ve mně se to moc nelíbilo.

"Můžeme si popovídat někde v soukromí?" Zajímala se, a aniž by čekala, vydala ke dveřím ven. Nelíbilo se mi, že jsem byl donucen jí následovat, ale byl jsem příliš zvědavý, abych to neudělal. Kupodivu jí nevadilo, že má vlkodlaka za zády, což mohlo znamenat jen dvě věci. Buď byla dost mocná na to, aby mě zabila ve vteřině anebo byla příliš pošetilá a nevzdělaná. Možná obojí.

"Mám pro Vaši smečku informace." Pravila a já čekal, jestli z ní vypadne ještě něco víc. Nebylo to poprvé, co někdo přišel s informacemi raději za mnou než za Gideonem. Nadzvedl jsem obočí, aby pokračovala, ale nic se nedělo.

"Hádám, že to nebude zadarmo." Povzdychl jsem si a žena se úlisně usmála. Prvně jsem jí hádal věk kolem čtyřiceti, teď bych řekl, že je jí patnáct.

"Chytrý vlk." Pochválila mě jako nějakého psa. Zavrčel jsem.

"Když mi jeden z vás přislíbí rok oddané služby," sladce zamávala řasami. "Povím vám, kam se ztrácejí vlci."

"Nám se vlci neztrácí." Upozornil jsem jí s jistotou.

"Opravdu?" Zapředla. "Řekni alfovi ať zváží mou nabídku." Otočila se na patě a odešla.

Ihned jsem volal Gideonovi, jestli nám někdo nechybí. Když mě ujistil, že je všechno v pořádku, pokrčil jsem nad tím rameny a vrátil jsem se ke své milované práce. Někdo si objednal pstruha na rozmarýnu.

Už je to skoro měsíc a já na to málem zapomněl.